Hlubinné vyvřeliny, které řadíme ke středočeskému plutonickému komplexu, se vyskytují v západní části Podblanicka, v Posázaví, ve Středním Povltaví a zasahují až k Voticím a na východ od Benešova. V této oblasti vystupuje na zemský povrch celá řada typů hlubinných vyvřelin.
K nejstarším patří granity tzv. sázavského typu (přesněji označujeme tyto horniny jako tonality a granodiority, stáří asi 354 miliónů let), se kterými jsou spjata menší tělesa tmavých hornin (dioritů a gaber) a menší těleso granodioritu mračského typu. Tyto horniny jsou nejlépe odkryty v údolí Sázavy a v teletínských lomech, které jsou významnou geologickou lokalitou. Zde je možné sledovat míšení různých typů magmat v magmatickém krbu. Vyvřeliny sázavského typu pronikly do mnohem starších, starohorních a prvohorních usazenin a vulkanitů, což můžeme velmi dobře pozorovat na skalním defilé u Žampachu na Sázavě, kde je odkryto prstovité pronikání granitu do starších zbřidličnatělých a tepelně přeměněných hornin. Horniny, které se nacházejí v okolí a v nadloží granitových těles (tzv. metamorfované ostrovy) jsou prohřáty (tzv. kontaktně metamorfovány) v důsledku vysoké teploty magmatu v původním magmatickém krbu.
O několik miliónů let později byly granity sázavského typu (po jejich utuhnutí) proniknuty tělesem světlého granitu (trondhjemitem) tzv. požárského typu, jehož stáří bylo stanoveno na 351 miliónů let. Kontakt obou typů granitů je velmi dobře odkryt v požárských lomech, kde můžeme pozorovat ostrohranné bloky staršího sázavského typu uzavřené v mladším požárském granitu.
Nejvýchodnější část středočeského plutonického komplexu tvoří tzv. benešovský granodiorit (hornina přechodního složení mezi granitem a tmavým dioritem), který zaujímá rozsáhlé území na východ od Benešova. Tyto horniny jsou často tektonicky tlakově postiženy a jejich stáří i vztah k ostatním typům granitů jsou zatím nejasné. Podle některých názorů jsou ještě starší než sázavský typ a představovaly by tak nejstarší hlubinné vyvřeliny středočeského plutonického komplexu. K mladším hlubinným vyvřelinám patří granit sedlčanského typu, který se těží v několika lomech v okolí Sedlčan (např. Vrchotovy Janovice). Tato hornina obsahuje velké krystaly (vyrostlice) živce obklopené jemnozrnnější základní hmotou. Přesné stáří neznáme, ale na základě terénních vztahů můžeme usuzovat, že sedlčanské granity jsou mladší než sázavský i benešovský typ.
Nejmladšími horninami středočeského plutonického komplexu jsou tzv. durbachity typu Čertovo Břemeno (název horniny je podle lokality Durbach ve Schwarzwaldu). Tvoří velké těleso v okolí Milevska, jehož úzký výběžek pokračuje severovýchodním směrem až do okolí Votic. Tyto horniny patří do skupiny syenitů (hornin s malým množstvím křemene a vysokým podílem draselných živců), které mají velmi specifické složení s vysokým obsahem draslíku a hořčíku a vyznačují se vysokou radioaktivitou. Obsahují světlé vyrostlice draselných živců ve velmi tmavé základní hmotě. Vznik chemicky anomálních durbachitů je v současné době vysvětlován míšením magmat pocházejících až ze svrchního zemského pláště s magmaty ze zemské kůry. Stáří durbachitů bylo stanoveno na 343 – 340 miliónů let.
Permokarbon Blanické brázdy
Na území Podblanicka probíhá významné zlomové pásmo Blanické brázdy přibližně severojižního směru přes Chýnov, Mladou Vožici, Nesperskou Lhotu a Divišov směrem na Český Brod. Zlomy pásma byly aktivní zejména v karbonu a permu, kdy na nich došlo k horizontálním posunům a vertikálním pohybům. V důsledku tohoto vývoje jsou podél zlomů zakleslé dílčí kry permokarbonských sedimentů - pískovců, arkóz a slepenců. Celkové mocnosti zachovaných zbytků nepřesahují několik desítek metrů. U Chobotu se vyskytovala cca 0,5 m mocná slojka uhlí, která byla dříve občasně těžena. V doprovodu slojky jsou šedé až černé bitumenní jílovce a prachovce. Stáří těchto sedimentů je doložené nálezy zkamenělých rostlin a rybích šupin.